Když chybí vůle

V minulém čísle Neonu jsem psala o tom, proč si držíme svá kila. Psala jsem o neschopnosti mít a držet si svou ideální váhu, o neschopnosti cítit se dobře.  Tentokrát bych tak trochu volně navázala na téma předchozí.

Často se ve své praxi setkávám se slovem „motivace“ a „vůle“ resp. Často slyším „chybí mi vůle“ či „nemám motivaci „ udělat to a to…

Podle mého názoru je tento postoj tak častý, protože ve většině našich akcí převládá forma nad obsahem. Neděláme pro nás smysluplné věci a neděláme je pro sebe.  Zabýváme se tím, jak danou akci vykonat a zapomínáme si ujasnit, proč ji chceme vykonat a hlavně pro koho. Je jedno, zda mluvíme o hubnutí či o čemkoli jiném, co se týká našeho konání. Je totiž hodně důležité konat proto, že bytostně chceme a konat pro sebe. (Ze srdce věřím tomu, že pokud děláme nejlépe pro sebe, děláme nejlépe pro celý  Vesmír 🙂 )

Jakmile neděláme věci pro sebe a proto, že chceme, ale máme tam pouze nějakou vnější motivaci jako např. někomu se zavděčit, zalíbit, dostat ocenění, být přijat…, pak se dostáváme do vnitřního konfliktu sami se sebou. Tímto ztratíme příliš mnoho energie a ta nám pak nezbývá k tomu, abychom danou věc dotáhli. Pokud nekonáme pro sebe, ale kvůli druhým, pak manipulujeme sami se sebou, pak ze své tvorby vytěžíme polovičatý nebo neuspokojivý výsledek – zmanipulovaný, neopravdový.

Je lhostejno, zda mluvíme o novém projektu či o hubnutí, protože pokud dělám věci prostě proto, že chci, cítím při tom radost ze svého konání, nemůže zde chybět ani vůle ani dostatek motivace.  A výsledek se vždycky dostaví.